Šimon Pánek

Jsem tu. Vidím otevřené okno v přízemí vinohradského činžáku s nalepenou fotkou Václava Havla. Vcházím do domu a buším na neoznačené dveře, zatímco Šimonův hlas se nese z hůry a zve mě dál. Pardón, omlouvám se dveřím. Naštěstí majitel bytu s Havlem není doma. Nahoře mě vítá příjemně kyselá africká káva a z před dvaceti lety nadepsaných, ale nikdy neposlaných pohlednic, se na mě usmívají dvě Tibeťanky. Šimon bezděčně upravuje synovo veledílo a přitom zvedá neúnavně vibrující telefon. Naordinoval jsem si čtyřměsíční sabatikl, ale nejdřív se musím naučit nezvedat telefony.